Naopak dobrý poměr mezi náklady na opatření a efektem je u volby plodin, jejich rozmístění a prostorového uspořádání půdních bloků. Podniky, které hospodaří v oblastech s vyšší početností zvěře, mohou pěstovat to, co zvěři moc nechutná. Tím by škody výrazně poklesly, byť chápu, že je spousta podmínek, proč to nejde. Určitě bychom se měli vyhnout umístění atraktivních plodin (slunečnice, pšenice, kukuřice) těsně u lesa. Je ideální, pokud tyto plodiny budou od lesa odsazeny pruhem nízkého porostu, na kterém bude možné zvěř lovit. Rovněž velikost souvislé plochy plodiny, která zvěři poskytuje kryt, je důležitá. Z pozorování vyplývá, že například divoká prasata potřebují plochu minimálně dvanáct hektarů, aby se cítila natolik bezpečná, že v ní zůstanou i přes den. Rozdělení bloků kukuřice či řepky na části nějakou nízkou plodinou tak může výrazně snížit škody a uvnitř bloku se zase dá lovit a zvěř zneklidňovat. U obilnin stojí za vyzkoušení i snížení výšky porostu, což snižuje škody prasaty. Na nízkém porostu se jednoduše nažerou, u vysokého toho bachyně hodně poválí, aby se nažrala její malá selata, a škody se výrazně zvyšují.
Závěrem lze říct, že existují metody prevence, ale bez spolupráce a aktivního přístupu uživatelů honiteb je to boj s větrnými mlýny. Zemědělské subjekty by tak na prvním místě měly věnovat energii tomu, aby získaly vliv na chování uživatele honitby.*
