Ke střídání plodin a jejich pěstování po sobě

Střídání plodin a osevní postupy prošly dlouhou historií jako celé zemědělství, a přesto jsou přes všechen pokrok i nadále oceňovány. Je známo, že příroda sama nikdy nevytváří porost jednoho druhu rostliny, vždy jde o určitou směs druhů, čímž je vytvořena určitá rovnováha a stabilita společenstva rostlin na stanovišti. V praktické rostlinné výrobě však z větší části pěstujeme z mnoha důvodů až na výjimky čisté porosty jedné plodiny, která posunuje rovnováhy určitým směrem. V dalším roce zařazujeme zpravidla plodinu, působí opačným směrem (čerpání živin, mikroflóra půdy, fyzikální vlastnosti půdy atd.), čímž se dostáváme i na orné půdě do určité rovnováhy.

Dodržování pevných osevních postupů je podmíněno ustáleným trhem, jenž u nás stále chybí. Proto osevní postupy trpí ve většině podniků dost značnou improvizací a z mnoha důvodů není dodržována ani tzv. páteř osevního postupu, tj. pravidelné periodické zařazování zlepšujících plodin (jetel, vojtěška, luskoviny, řepka, organicky hnojené okopaniny) na každém pozemku vždy po několika letech. Tlak trhu mnohé zemědělské podniky často nutí až k opakovanému pěstování některých plodin po sobě více let, než je únosné, i za cenu zvýšených agrochemických vstupů (minerální hnojiva, pesticidy). V těchto případech je třeba vždy zvážit, zda okamžité ekonomické efekty takového systému hospodaření se v budoucnu několikrát neprodraží v nákladech na odstraňování negativních následků.
Osevní postup jako základní agrotechnické opatření je tedy vlastně praktickou realizací výrobního zaměření, resp. struktury rostlinné výroby každého zemědělského podniku a je obdobou technologického postupu výroby v podniku průmyslovém. Teprve při zdůvodněném a optimálním střídání plodin mohou být účelně a efektivně využívány dodávané živiny, prostředky na ochranu porostů, využita mechanizace atd.
Ekonomická situace řady našich zemědělských podniků a rozkolísaný trh si, jak jsme se již zmínili, často vynucují pěstování některých plodin po době, nejčastěji obilnin. Také u ostatních plodin – například u ozimé řepky – jsou doporučovaná a ověřená maximální procenta jejich zastoupení na orné půdě často překračována. Trvá-li však taková situace více let, setkáváme se s poklesem výnosů, zvyšováním nákladovosti, nepříznivými změnami v půdě a dalšími negativními důsledky.
U většiny plodin zpravidla není opakované pěstování téže plodiny po době více let nutné, snad jen spíš výjimečně na úrodnější půdě u kukuřice, která je po sobě poměrně snášenlivá. Nejčastěji se setkáváme v prvovýrobě s pakovaným pěstováním obilnin po více let, a to i na méně úrodné půdě. Ukázalo se, že na nejúrodnější černozemní a hnědozemní úrodné půdě v nížinách by to neměly být více než tři, na málo úrodné hnědé půdě středních a vyšších oblastí jen dvě obilniny po době s tím, že druhá – třetí obilnina by měla být (po první obilnině ozimé pšenici) jarní nebo ozimý ječmen, oves, žito, tritikale. Výzkumy u nás i v zahraničí nezvratně prokázaly, že procentní zastoupení obilnin by na nejúrodnější půdě nemělo překročit asi 62 % (s kukuřicí až téměř 70 %). Ve středních a vyšších oblastech s málo úrodnou půdou by měla ozimá pšenice a jarní ječmen zaujímat jen kolem 50 %. Podíl nad 50 % by v těchto podmínkách měly zaujímat žito, tritikale a oves, jak dokázaly naše i zahraniční výzkumy i zkušenosti prvovýroby.
Jak je zřejmé z grafů, dlouholeté opakované pěstování obilnin je totiž v polních pokusech v Hněvčevsi u Hradce Králové i na nejúrodnější černozemi a hnědozemi výhodnější při střídání jednotlivých druhů obilnin než například nepřetržité pěstování jen samotné ozimé pšenice po sobě, a to i za cenu zvýšených agrochemických vstupů. I když pokles výnosů není na úrodné půdě výrazný, neměly by se na ní pěstovat obilniny po sobě déle než tři roky. Mnohem výraznější pokles výnosů při pěstování obilnin po sobě je zřejmý na málo úrodné hnědé půdě středních a vyšších oblastí, kde plochy i zastoupení obilnin vzrostly v posledních letech mnohde více než v nížinách. Narůstá tam i napadení různými chorobami, což si klade finanční nároky na účinnou ochranu rostlin.

Závěr

Přestože současná situace mnoha podniků neumožňuje dodržovat pevné osevní postupy, mělo by být běžné alespoň pravidelné periodické zařazování plodin reprodukujících půdní úrodnost (jeteloviny, luskoviny, organicky hnojené okopaniny, ozimá řepka aj.) na každý pozemek. Opakované pěstování obilnin (například střídání druhů obilnin) by na nejúrodnější půdě v nížinách nemělo překračovat tři roky, na méně úrodné půdě středních a vyšších oblastí jen dva roky za podmínky poněkud zvýšených dávek minerálních hnojiv a prostředků na ochranu rostlin.

Doc. Ing. František Vrkoč, DrSc., Ing. Anna Ludvová,
Výzkumný ústav rostlinné výroby,
Praha – Ruzyně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *