Jak se dříve pěstoval a využíval oves

Oves setý je oproti jiným obilninám mladšího původu a jako kulturní plodina je znám teprve v posledních dvou až třech tisíciletích. V počátcích byl pouze zaplevelující rostlinou, až později se začal cíleně pěstovat. Využíván byl především pro krmení hospodářských zvířat, ale též pro lidskou potřebu v rámci zdravé výživy, kdy z něho byly vařeny velmi chutné kaše.

Oves setý pochází z oblasti západní Asie (Turkestán, oblast Kaspického a Černého moře) a Anatólie. Z těchto oblastí se dostal proti proudu Volhy a Dunaje až k nám do střední Evropy. Je pozoruhodné, že původně oves rostl mezi ječmenem jako plevel, stejně jako řada dalších plodin (žito, laskavec, fazol, tykev a dokonce i kukuřice). O začátcích pěstování samotného ovsa máme velmi málo dokladů. S jistotou můžeme říci, že vznikl později než pšenice a ječmen. Nejstarší (zemědělské) kultury, jako egyptsko-semitská, starý Řím či další v zemích „úrodného půlměsíce“, pěstování kulturního ovsa dlouhou dobu neznaly. Ve starém Řecku byl znám pouze byzantský oves, který byl uváděn jako obtížný plevel. Domníváme se, že se pravděpodobně jedná o plodinu nejstarších Slovanů na jejich původním území. Lze předpokládat, že od nich jej dále převzali Keltové a Germáni. Dokládá to mimo jiné fakt, že římský spisovatel Plinius již v 1. století n. l. uváděl, že germánské kmeny se živí ovesnou kaší. Válečníci tohoto germánského národa pak nazývali ovesnou kaši pokrmem bohů a vařili si ji před každým bojovým tažením. Není bez zajímavosti, že v této době Soranus doporučoval mezi prvními potravinami pro malé děti mimo jiné i ovesnou kaši.

Jako jinde ve světě i u nás má oves hlubokou a bohatou historii. Nejstarším archeologickým nálezem, potvrzujícím výskyt ovsa na území bývalého Československa, je z Červeníku u Hlohovce (Trnavský kraj). Podařilo se určit, že pochází ze starší doby železné (v české archeologii od 800–400 př. n. l.). Dále pak v Jiříkovicích (okres Brno-venkov) již z doby římské (přibližně 50 př. n. l. – 380 n. l.).

Některé historické prameny zmiňují, že se nejdříve využíval jako léčivá rostlina a teprve následně jako krmivo především pro koně a k lidské výživě. I proto ve středověku zaujímal až čtvrtinu pěstované plochy. Avšak jeho pěstování jako jedné z hlavních obilnin ukončila průmyslová revoluce, která postupně nahradila koňskou sílu parními a spalovacími motory. Nicméně v současnosti dochází k postupnému oživení zájmu využití ovsa pro lidskou výživu, a to pro jeho dietetické vlastnosti. Velmi ceněna je též ovesná vláknina pro svůj preventivní účinek mnoha nemocí, a to kardiovaskulárních a dokonce i rakoviny.

Tyto a mnohé další zajímavé informace spojené s historií ovsa přináší článek Bc. Antonína Mušky v únorovém vydání časopisu Úroda (2/2021).*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *