Dlouhodobé změny druhového spektra plevelů

Plevele jsou stejně tak staré jako samo pěstování plodin a po celou dobu jeho trvání se je snažíme regulovat. Proto je lze definovat jako rostliny, které rostou proti vůli pěstitele v kulturní plodině, poškozují ji, zhoršují kvalitu sklízených produktů a ztěžují kultivační nebo sklizňové práce, uvádí Ing. Jan Štrobach a doc. Ing. Jan Mikulka, CSc., z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně v časopise Úroda.

Po dobu historie zemědělství jsou plevelová společenstva ovlivňována celou řadou faktorů, které formují druhovou skladbu a početnost plevelných druhů v agrofytocenózách. Postupem času některé druhy vymizí a naopak je zastoupí jiné, kterým v daném prostředí vyhovují stávající podmínky. Po tisíciletí se snaží pěstitelé naleznout cesty, jak plevele efektivně vyhubit a ony jsou zde stále.

Autoři se ve svém článku zabývají vývojem plevelného spektra během historie. Začínají neolitem a informují, že první zemědělské hospodaření u nás začalo asi před 6500 lety v období neolitu v nejteplejších, nejsušších a nejúrodnějších oblastech státu, jako jsou jižní Morava a Polabí. Odtud se postupně šířilo podél vodních toků dál do vyšších poloh. První polní plodiny se k nám dostávaly z jihovýchodu nebo od východu, a to přes západní a střední Evropu. S prvními plodinami a jejich pěstováním se u nás objevují i první druhy plevelů. Spolu s plodinami k nám byly zavlékány nové nepůvodní druhy, které byly obohacovány rostlinami původními nalézajícími vhodný životní prostor mezi pěstovanou plodinou. Vzhledem k tomu, že z neolitu je známo pouze několik málo plodin (např. pěstování směsí pšenic jednozrnky a dvouzrnky s příměsí ječmene), je též počet plevelů vázaných na tyto plodiny nízký. Jsou známy jen druhy s vysokým vzrůstem, které se při sklizni klasů (sklízely se pouze klasy) dostávaly do sklízeného produktu a rozšiřovaly se osivem. Mezi prastaré plevele známé už z neolitu patří koukol polní (Agrostemma githago), jílek mámivý (Lolium temulentum) nebo i chrpa polní (Centauera cyanus) a jiné. Mezi naše původní plevele je například řazen svízel přítula (Galium aparine) nebo pýr plazivý (Agropyrum repens). Objevuje se i sveřep stoklasa (Bromus secalinus) nebo sveřep polní (Bromus arvensis), které se staly významnými pleveli v pozdějších dobách, shrnují. Zabývají se dále dobou bronzovou, Slovanskou kolonizací, středověkem, renesancí, obdobím třicetileté války, rakousko-uherskou monarchií až 50. léty 20. století, na které navazují vývojem herbicidní ochrany a současností. U ní autoři konstatují, že s postupem doby se zvětšuje počet známých druhů plevelů. Vlivem působení člověka, globalizace, zrychlením přepravy, cestováním a podobně je přibývání plevelů rychlejší a rovnoměrnější, než bylo v historii. Změny druhového spektra plevelů jsou málo předvídatelné a mnohem rychlejší. Obvykle na orné půdě dominuje pouze několik druhů plevelů.*

Více informací přináší říjnové vydání časopisu Úroda (10/2019).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *